Ubytování máme přímo ve vesničce Colleville-sur-Mer, tedy víceméně hned u pláže Omaha. Máme tedy pohodičku a tak mne nijak netrápí, že stojíme v neskutečné koloně stále ještě v Belgii.
Po dvou hodinách, kdy jsme se pohnuli jen o pár metrů už ale začínám být nervózní a říkám si, jestli to stihneme do 22h, abychom se ubytovali.
Postupně se prohopkáme tou zatracenou kolonou, která byla způsobena jen tím, že tři pruhy byly staženy do dvou. A tak směle vyrážíme do Francie. Snažíme se dodržovat rychlost, ale občas ji trošku překročíme, abychom si vytvořili alespoň malinkatou časovou rezervu. Trasa je naplánována přes Le Havre a ačkoliv je už tma jako v pytli, doufám, že uvidíme nějakou velkou loď nebo něco zajímavého. Když vjíždíme do Le Havre, žádná loď na obzoru. Pohled na loď nám ale absolutně vynahradí most, přes který se chystáme jet. Je obrovský a neskutečně vysoký. Šílený krpál nahoru, chviličku na vrcholu a pak pořádný sešup dolů. Je to logické - ty obrovské lodě se přeci nějak musí dostat do "vnitrozemí". Před mostem jsou závory a budky, kde vybírají mýtné nebo spíše mostné. Platby kartou neberou a tak lovíme mince. Naštěstí jich máme v zásobě dostatek a tak vyrážíme nahoru. Verča rychle loví kameru, aby to natočila. Na mostě je samozřejmě zákaz zastavení (některé kamiony by se už zřejmě nerozjely) a tak zatímco rychle tahá kameru z brašny já musím jet dál. Přibližně v polovině kopce je kamera spuštěna a my se vesele posouváme dál.
Už se těším do hotelu, ke kterému přijíždíme nakonec s docela slušným předstihem - 20 minut před 22h. Kousek od hotelu míjíme muzeum Overlord a okolo stojící tanky.
Když zaparkujeme na hotelovém parkovišti a rozhlédneme se kolem, jímá se mne neblahé tušení...všude je zhasnuto a ticho. Vystupujeme a zkoušíme jít k recepci. Zamčeno. A stále to ticho. Stojíme uprostřed parkoviště, které je absolutně tíché. Beru do ruky telefon a volám na recepci. Mezitím se k nám neslyšně přiblíží, zřejmě hotelová, kočka. Upozorňuji na ni Verču, nechci aby se vyděsila. To, že zřejmě nemáme kde spát, setsakra stačí. Telefon skutečně nikdo nezvedá a já uvažuji, jestli se vyspíme v autě a jak to asi Verča vezme....ta mne sežere, napadá mne. No nic, zapínám data a rychle hledám informace o hotelu...v hlavě se mi ozvou dvě slova - do hajzlu. Ten blbej hotel má check-in nejpozději v 16h!!! No tak jo, jdu hledat jiný hotel. Nacházím ve vedlejším městě hotel, který by měl mít recepci do 23h. Máme hodinu. To je dobrý, ale cesta trvá půl a navíc nám dochází nafta. No jo, plánoval jsem natankovat, ale nečekal jsem, že nás čeká cesta navíc. No tak jo, jdem na to. Skáčeme do auta a řítíme se do Bayeux. Vypadá to na větší město, takže tam budou určitě i benzinové pumpy. Po cestě si uvědomujeme tu strašidelnou skutečnost, kterou jsme předtím ignorovali - všude je ticho, tma a působí to tu opuštěně. Copak ty zatracený frantíci chodí spát už v 17h? Jedeme podle navigace a Verča říká kam máme odbočit. Kruci! Odbočili jsme blbě. Najíždíme na dálnici, ale v opačném směru. Všude je absolutní mrtvo, takže si dovolím porušit jedno ze základních pravidel a vycouvám zpět. Pak se nám to stane ještě jednou, ale vzhledem k tomu, že je to tu jak po vysídlení (ani ty pouliční lampy nesvítí), tak to vesele ignorujeme. Přijíždíme k hotelu a čeká nás další šok. Na recepci nikdo není a je přes ni mříž. Paráda, proč ti pitomci píšou, že má recepce do 23h, když tu v půl nikdo není? Vycházíme zoufale ven. Přemýšlím, co budeme dělat, když tu spatřím automat self check-in. Hned se k němu vydávám rázným krokem, jako kdyby nás měl někdo předběhnout nebo ten automat zmizet. Vkládám kartu, vyplním ty zatracený údaje jako jméno, příjmení, typ karty, platnost a mraky dalších informací a to vše jen proto, abych se dozvěděl, že platba byla z nějakého důvodu zamítnuta. Tak jo, znovu....stejný výsledek. Verča vedle mne už poskakuje (po cestě do sebe nalila asi 10 litrů vody) a já si říkám do třetice všeho dobrého a zlého. Vyplňuji znovu tu hromadu údajů a Verča se už zoufale ohlašuje. Když tu najednou se platba podaří a automat nám vyplivne kartu a číslo pokoje. Řítíme se tedy do budovy hotelu a pádíme výtahem snad až nahoru. Vcházíme dovnitř. Je to malinkatý pokoj a koupelnička je oddělená plastovou stěnou. Ale jsme v teple a jídlo jsme si naštěstí koupili ještě v Bastogne. Ležíme tedy na posteli, chroupeme chleba s nějakým salámem a Verče zapípá telefon. SMS od Aničky. Ptá se, jak se máme a že si určitě užíváme tu pravou francouzskou romantiku. Hmm, tak dík, napadá mě. Pak oba vyprskneme smíchy.
Ráno vstáváme a jdeme na snídani. V automatu jsem zaklikl, že chceme i snídani a Verča je spokojená. Vyspala se, má dobrou snídani a chystáme se na procházku městem. Víme, že je tu nějaká katedrála, takže míříme tam. Už z dálky je vidět, že je obrovská, ale tohle je vážně síla. Je to neskutečné a ty detaily jsou dokonalé.
To, co je u nás nemožné, tady neplatí a tak vcházíme dovnitř a dostáváme se volným vstupem až do podzemní hrobky. Necítím se tu zrovna nejlépe, jako kdyby tady na mne koukali ti mrtví, kteří tu možná ještě leží. Procházíme katedrálou a přemýšlíme kam teď. Ano, jedeme na pláž Omaha. Takže do Colleville-sur-Mer...opět.
První naše zastávka je u muzea Overlord. V muzeu je malý obchůdek s různými suvenýry. Kupujeme zde magnetku a tužku s Dakotou na konci místo gumy :-)
Nyní je čas se opět přemístit. Tentokrát skutečně na pláž Omaha. Pláž, kterou proslavil mj. film Zachraňte vojína Ryana (ale hlavně skutečnost, že zde během prvních chvil padlo nebo bylo zraněno téměř 30 000 mužů), nacházející se u vesničky Vierville sur Mer. Přijíždíme silnicí, která se začíná svažovat, díky čemuž se před námi otevře pohled na moře. Parkujeme přímo ve vesničce (parkovacích míst je zde dost, dokonce i pro autobusy) a vydáváme se z kopce dolů směrem k pláži. Přímo na pláži je pak cedule, která nás ujišťuje, že jsme zde správně. Zároveň je zde socha amerického vojáka, který pomáhá svému, zřejmě zraněnému, kamarádovi.
Přímo na pláži je skutečně větrno a i když svítí sluníčko, choulíme se do bund. 6.6.1944 zde panovalo také ne zrovna příznivé počasí a tak útok musel být skutečně složitý a vojáci, kteří se ho účastnili měli opravdu velmi těžký úkol. Procházíme se po blízkém molu a když se otočíme, je nám jasné, že tu muselo probíhat opravdové peklo. Ze svahů je dokonalý rozhled a obránci měli výbornou pozici. Na druhou stranu pohled na nekonečnou řadu bitevních lodí a výsadkových člunů jistě budil nejen respekt, ale mnoho vojáků by nejraději vzalo nohy na ramena a uteklo by.
Z mola je výhled na celé pobřeží a já se dívám směrem k Pointe-du-Hoc, což byl sektor Charlie pláže Omaha. Jednotky amerických Rangers zde měli zdolat 30 metrový útes a umlčet dělostřelectvo na jeho vrcholu. Jedeme kousek dál, abychom si prošli celou pláž a podívali se na zbytky bunkrů a opevnění. Nejprve ale jdeme na hřbitov plný bílých křížů, kde je pohřbeno téměř 10tisíc padlých.
Hřbitov je udržovaný, tráva pravidelně upravována a kříže stále září čistě bílou barvou. Je to zvláštní pocit zde stát. Nejsmutnější pohled z celého hřbitova je na kříže, na nichž není jméno. Místo jména je tu nápis „Here rests in honored glory a comrade in arms known but to god“.
Ze hřbitova jdeme cestičkou směřující k pláži. Už z dálky je zde vidět malý monument a za ním zbytky bunkrů. Dnes už víme, že dobýt tuto pláž bylo možné za velikých ztrát, ale když tu tak stojím a dívám se na výhodné postavení obránců a množství bunkrů napadá mne, že to bylo téměř nemožné. Ačkoliv nejsem věřící, děkuji Bohu, že jsem tu nemusel v onen den být.
Nyní se ale posouváme dále na Pointe du Hoc…
Ocitáme se na parkovišti, které je obklopeno živým plotem, takže nevidíme co je za ním. Procházíme okolo budovy, kde promítají historické filmy, jsou zde různé letáčky a vystavené fotografie. Zároveň je zde reklama na aplikaci do telefonu, ve které můžete najít spoustu zajímavých informací. Opouštíme budovu a jdeme k okraji útesu. Cestou míjíme místa, na kterých byly umístěny dělostřelecké kanony. Cestou procházíme skrze krátery, které zde způsobily děla bitevních lodí, které se účastnili dne D. Jsou to vážně velké krátery a je jich zde spoustu. Jakmile dorazíme do malé kapsy, kterou útes tvoří, procházíme se bunkrem a hodnotíme, že zde bylo vážně dobré krytí a výborný rozhled na kanál.
Tímto místem uzavíráme naši návštěvu pláží pro vylodění a naší cílem se nyní stává Cherbourg, což byl v době 2. světové války velmi důležitý přístav. Neobsadit jej by znamenalo, že by se jednotky ocitli na frontě bez zásobování a bylo by velmi problematické se zde udržet.
Cesta, kterou jedeme, nás vede přes město Carentan. Připomínám si fotografie z doby, kdy zde byla 101. výsadková divize, ale protože je město úplně jiné, tak si jen užívám ten pocit, že jsem zde. Jedeme však dále a míjíme ukazatele na Sainte-Mère-Église. Začne mi to v hlavě šrotovat a i když jsme vůbec neměli v plánu zde zastavit, tak nakonec sjíždíme z dálnice a přijíždíme na náměstí, kterému dominuje kostel na straně jedné a airborne muzeum na straně druhé. Na špičce kostela zůstává zachycený padák, na kterém je dnes přichycena již jen figurína. Nicméně v době výsadku se zde skutečně zachytil a zemřel jeden z výsadkářů.
