Pervomaysk

Jarní období je perfektní čas pro „klučičí“ vycestování a tak jsme se s partou kamarádů vydali opět na Ukrajinu, tentokrát ale na jihovýchod, konkrétně k městečku Pervomaysk, u které je opuštěná raketová základna z doby Studené války.

Jak je již od poslední cesty na Ukrajinu zvykem, letíme s KLM za cca 3000Kč (zpáteční letenka), ubytováváme se přes Booking.com a cestu do raketové základny řešíme přes https://www.tourkiev.com/tourtostrategic/. Zkušenosti s touto „cestovkou“ byly na cestě do Černobylu výborné a tak je volíme i pro raketovou základnu. Naše parta čítá 4 členy, takže cena za osobu je 85$, což je skvělá cena s ohledem na to, že nás odvezou tam a zpět, zajistí potřebná povolení a dají nám i průvodce (v tomto případě průvodkyni). Na cestu s námi se ještě přidávají dva Číňané. Po našich dotazech, proč jedou až na Ukrajinu, když u nich v zemi je takových raketových základen jistě spoustu, odpovídají, že u nich je přístup na (opuštěné) základny přísně hlídán a vstup je tam zakázán.

Cesta na základnu je dlouhá přibližně 330km a trvá okolo 4 hodin (záleží na dopravě v Kyjevě).

Určitě doporučuji alespoň začátek cesty sledovat, protože je zde nádherně vidět rozdíl mezi centrem Kyjeva, jeho okrajem a pak výjezdem mimo Kyjev. Ty rozdíly jsou tak propastné až si člověk říká, jestli je to vůbec možné. Následně Vás pak ale moc nepřekvapí obrovská díra uprostřed dálnice, kvůli které musíte vyjet do protisměru – stejně jste na dálnici v podstatě jediní, když pominu občasného cyklistu. Mosty pro chodce přes dálnici, kterým chybí schodiště z obou stran, autobusová zastávka uprostřed pole, přecházející lidé uprostřed ničeho, neexistující svodidla nebo maximálně odlomený kus betonu místo nich….pokud to uvidíte poprvé, zaskočí Vás to. Podruhé už ne.

Základna

Základna jako taková je velmi dobře skrytá. Oficiální informace hovoří o tom, že je zde nemocnice. Ve skutečnosti je však zde rozloženo 10 raketových sil a každá z raket může nést atomovou hlavici s doletem až 16000km. Výbuch nejsilnější hlavice, kterými základna disponuje, by uvolnil sílu 750 000 tun TNT, což je zhruba 5x více než atomová bomba svržená na Hirošimu během druhé světové války. Prostě a jednoduše, trefit s tím třeba Francii, tak už si dnes francouzské víno nedáte.

Celá základna je na různých místech proložena různými malými domečky a kupolemi. K tomu se následně dozvíte celý příběh, vlastně proces, jak byla základna chráněna. Ano, ony kupole jsou střílny a malé domečky pouze vchod do podzemní chodby, která vede právě ke kupoli. Základna byla (a stále je) oplocena, přičemž oplocení je dvojité. Postup byl jednoduchý. Pokud někdo zabloudil směrem k základně, byl celou dobu monitorován (už v té době byly všude otřesová nebo pohybová čidla). Pokud přišel blíže k prvnímu oplocení, rozsvítila na něj hlídka světlo reflektoru a upozornila ho, že se má otočit. Pokud by i přesto pokračoval v cestě, čekal ho ještě druhý plot, ale mezi ploty ještě musel překonat minové pole. Dříve ale než by se dostal na druhou stranu plotu, měl být zastřelen. Druhý plot tak sloužil pro případ, kdy by se narušiteli podařilo vyhnout čidlům i hlídce. Pokud by se zázračně dostal přes minové pole mezi ploty a překonal i plot druhý, čekalo na něj opět další minové pole. Ano, i vnitřní část základny byla zaminovaná a jakmile se toto dozvídáme, všichni se okamžitě vrátíme na vyznačené cestičky – kdo ví, jakým způsobem proběhlo odminování….

Vstupujeme do hlavní budovy, kde procházíme do místnosti plné vzduchotechniky. Odtud je čerpán vzduch do základny. Nezdržíme se tu příliš dlouho, přeci jen je náš cíl skutečně jiný. Procházíme tedy po schodech dolů, kde se dostáváme do úzké chodby, po jejíž stranách vedou různé trubky a kabely.

Tunel, kterým procházíme je nějakých 150 metrů dlouhý a vede až k velikým ocelovým dveřím – hlavnímu vchodu do základny.

Procházíme skrz dveře a ocitáme se v malinkatém výtahu, který nás doveze o 12 pater pod zem, do řídící místnosti. Pod námi je již jen jedno patro, ve kterém se ukrývají 3 postele. Celá základna je tubus o průměru odhadem 2,5 metru, který je vložen do dalšího tubusu. Vnitřní tubus je jakýmisi tlumiči chráněn před otřesy zvenčí. Řídící místnost je tedy opravdu natěsnaná a to jsou tu tři „řídící“ místa k sezení. Křesla jsou připevněny na kolejničkách tak, aby se obsluha mohla od stolku odsunout a opustit místo. Křeslo tedy dokážete odsunout pouze o pár centimetrů. Co je zajímavé je to, že každé křeslo má bezpečnostní pásy.

Ty sloužily k tomu, aby byla obsluha chráněna před případnými otřesy, kdyby byla základna zasažena raketou či pumou. Obsluha byla tříčlenná, ale u řídících klávesnic a obrazovek seděli vždy jen dva. Třetí byl o patro níže a odpočíval. Jeho úkol spočíval v tom, že pokud by nastala situace, kdy by musela být odpálena raketa (nebo spíše rakety) a jeden z členů obsluhy by odmítl rozkaz splnit, měl ze schránky vzít zbraň, neposlušného člena zastřelit a úkol splnit místo něj. Celkem kruté, napadlo nás. Ale co jsme slyšeli poté, to nás dorazilo. Pro všechno existoval postup a to i pro situaci, kdy by se raketu nepodařilo odpálit z řídící místnosti (došlo by k nějakému defektu přímo v silu). Jeden z členů obsluhy měl výtahem vyjet na povrch, doběhnout k silu, že kterého nebyla raketa odpálena, po žebříku slézt do sila a raketu uvolnit nebo odpálit manuálním způsobem. V obou případech měl jen maximálně 20 vteřin na to, aby ze sila opět vylezl (tedy z hloubky 20-30 metrů) a doběhl opět zpět k výtahu. Zajímavé, ne? Naštěstí ale rakety nikdy odpáleny nebyly. Vždy „chodily“ pouze zkušební kódy, nikdy ty pravé odpalovací. Přesto však ti, kteří zde pracovali, do dnešních dnů vypráví, že se budí s nočními můrami, že musí rakety skutečně odpálit a začít tak atomovou válku.

Ještě předtím, než jsme se posunuli o patro níže, abychom si prohlédli prostor, kde obsluha odpočívala, jsme si vyzkoušeli jaké to je odpálit rakety. Dva z nás se posadili do křesel, otevřeli ovládací skříňky s tlačítky a současně tlačítko stiskli. V tu chvíli se v řídící místnosti rozezvučel alarm a rozblikal se indikátor, který znázorňuje rozložení sil. Alarm zněl 20 vteřin, pak nastalo ticho. Dvacet vteřin….ani o vteřinu déle. Pouhých 20 vteřin stačilo k tomu, abychom odpálili 10 raket nesoucích jadernou nálož.

Následně malým průlezem prolézáme po žebříku o patro níže. No, tady se rozhodně nevyspím. Jedině schoulený do klubíčka. Postele mají rozměr odhadem 1,5 metru na délku a tak 30 centimetrů na šířku. Nic pohodlného. Přesto by tu bylo možné přežít 30 dnů. Alespoň takto s tím bylo počítáno. Obsluha by tedy, v případě atomové války, mohla fungovat 30 dnů. Co ale potom? Pokud by na povrchu bylo vše zamořené radiací, zemřeli by i oni, protože by po 30 dnech museli stejně základnu opustit.

My ale naštěstí můžeme základnu opustit hned a tak se výtahem vydáváme o 33 metrů výše na povrch. Ještě se podíváme na vystavenou techniku a jedno otevřené silo. To je zhruba 200 metrů od vstupu do základny (pominu-li ještě tunel) a když si představím, že bych měl po žebříku slézt až dolů a pak během 20 vteřin rychle vylézt nahoru a doběhnout ke dveřím…no nevím, nevím.

Převoz a uložení raket do sil měl na starosti speciální vůz s přívěsem.