Školka

Naše první zastávka byla na místě, které nás téměř okamžitě zasáhlo. Školka, která byla dříve plná dětí, jejich smíchu a dovádění, dnes zeje prázdnotou a strašidelným tichem. Pootvírané skříňky s bačkůrkami, jichž byl v té době nedostatek, hračky, které byly zanechány svému smutnému osudu a výtvory na nástěnkách stále dokazující kreativitu svých autorů. Atmosféra tohoto místa je nesporná. Fotky vše nemohou vyjádřit. Jsou jen tichým důkazem, a když se na ně dívám, všechny pocity se vrací. Copak se stalo asi s těmi dětmi? Jak byly asi vystrašené, když musely narychlo školku opustit. Nemohly si ani vzít své milované bačkůrky, natož hračky. Po jaké době se setkaly se svými rodiči? I jen jeden den v této situaci musel být nesmírně stresující a ani si nedovedu představit, co děti asi zažívaly….a nebo si to spíše ani raději představit nechci.

Při cestě k autu, kterým pojedeme již přímo do Pripyati, se ještě zastavíme u tzv. hot-spotu, tedy místa, kterých je v zóně několik. Jsou to místa, která stále i po letech vyzařují velké množství radioaktivity, místa u kterých dozimetr varovně piští.

Po cestě do našeho primárního cíle ještě projíždíme kolem rudého lesa, kde nesmíme zastavit. I v autě jsou hodnoty radioaktivity zvýšené a co teprve, když cvičně vystrčíme ruku z okna. V tu chvíli na nás dozimetr řve, že jsme se snad zbláznili. Tento les totiž zasáhla největší dávka radiace a všechny stromy téměř okamžitě zčervenaly. Minutu na to před námi z jedné strany přeskočí srna. Všichni na ni vyjeveně civíme, dokud nám nezmizí z dohledu. Život tu jde evidentně dál, radiace neradiace. Toho důkazem je bující flora, ale i zvířectvo, kterého je tu také požehnaně a to včetně zdivočelých psů, kterých jsme potkali u antény Duga hned několik.

Pripyat

Konečně jsem se dočkal a stojím před nápisem označujícím Pripyat.

Mezi stromy vede, dnes už dosti, poničená silnice. Tak touto silnicí se dostaneme do města. Nastupujeme opět do auta a vydáváme se vstříc městu. Pořád si představuji, co asi uvidím a zároveň si v hlavě vypočítávám, co všechno musím určitě vidět…ruské kolo, bazén, školu. To je základ.
Paneláky, které míjíme, však vypadají, jako by v nich někdo stále bydlel. Většina oken je zavřená, některá jsou pootevřená na ventilačku, na šňůrách visí prádlo. Pokud si odmyslím skutečnost, že silnice je již téměř celá zarostlá, stejně jako chodníky a parky, vypadá to tu normálně. Jen tu samozřejmě nikoho nepotkáte. Místo toho tu panuje zvláštní atmosféra.

Naše první zastávka byla u kavárny s terasou a přístavním molem. Z mola vidíme nedalekou, částečně potopenou loď. Nebo spíš hausbot. Kavárna se pyšní skleněnou „výlohou“ s barevným sklem. Škoda, že obrazec moc dlouho nevydrží. Hodně je ho již rozbitého a tak se na zemi válí spousta barevných střepů.

Pomalu odcházíme a v tichosti se přesouváme dál k snad nejznámějšímu místu této oblasti. Ano, jdeme k ruskému kolu. Nemůžeme neprojít kolem hotelu Polesí, jehož tehdejší sláva je viditelně pryč. Přesto se ale stále hrdě tyčí mezi stromy.

Vycházíme zpoza rohu, když se nám najednou, celkem nečekaně, ukáže. Moc už chci být u něj, ale procházím kolem malé budovy, která byla zřejmě menší prodejnou. Alespoň tak usuzuji podle výlohy a typu dveří, které bývaly vždy u „sámošky“. Když procházím kolem boční zdi prodejny, zaujme mě malba, kterou zde kdosi vytvořil. Zřejmě proto, aby místo nepůsobilo tak opuštěně.

Za touto malou budovou se skrývá autodrom. Další velmi známé místo.

To už ale stojím u ruského kola. Měli jsme štěstí na počasí a tak celé kolo krásně vynikne. Obzvláště jeho žluté kabinky, při pohledu zespodu, jakoby září na modrém nebi. I po třiceti letech však kabinky drží na svém místě. Skoro to vypadá, že se zde chtějí udržet za každou cenu a dočkat se tak svých prvních návštěvníků…na tomto ruském kole se totiž ještě nikdo nesvezl…a bohužel již ani nesveze.

Stojím a fotím, když tu najednou cítím, že se mi cosi otírá o nohu. S překvapením zírám na kočku. Ta rozhodně nevypadá jako zvíře žijící v drsných končinách, bez potravy a ve špatných podmínkách. Její srst je bohatá, načechraná, jakoby ji její majitel právě vykoupal.

Procházíme pěšinkou za ruským kolem. Jdeme téměř lesem a s kamarádem si sdělujeme dojmy. Zároveň se ujišťujeme v tom, že tady ten „les“ musel být dříve park. Jaké je však naše překvapení, když nás náš průvodce na okraji „lesa“ zastaví, ukáže rukou a sdělí nám, že tento „les“ byl dříve atletický stadion.

Následně ukazuje na zem a s úsměvem nám říká, že nyní stojíme na běžecké dráze. Poté jeho úsměv zmizí a vypráví, že ani stadion se nikdy nedočkal otevření. Měl se otevírat 28.dubna, tedy 2 dny po katastrofě. Za ta léta ze stadionu zbyly jen zbytky tribuny, zarostlý prostor, a pokud se od tribun vydáte dále, dorazíte ke vstupním branám.

Skrze branky se dostáváme na další sídliště. Míjíme dopravní značky znázorňující přechod pro chodce, když náš průvodce odbočí. Vcházíme do křoví, za kterým se skrývá vchod do budovy. Nedokážu určit, co za budovu to je, ale to přece zjistím. Jen co vejdeme, vydáme se po schodech nahoru. Ještě před schody však míjím pult, který mi připomíná pult u kterého vždy stávala nějaká důchodkyně a od které jsem jako malý dostal klíč od skříňky – ano, bylo to vždy, když jsme šli do bazénu. Snad jsme skutečně u bazénu, pomyslím si. A tak vybíhám schody. Přede mnou se otevře pohled na tělocvičnu. Z podlahy moc nezbylo a i když jsem doufal, že jsme v budově bazénu, nejsem zklamaný. Navíc zde potkávám další zvířátko. Je to malé, pískající koťátko, naprosto stejné jako dospělá kočka, kterou jsem potkal u ruského kola.

Tak někde tady mají asi pelíšek. Koťátko je nádherné, ale nikdo z nás si ho nedovolí pohladit. Ne proto, že by mohlo být radioaktivní. Toho se nikdo nebojíme, ale spíše nechceme, aby ho matka zavrhla, že je cítit po lidech. Zoolog by nám možná řekl, že se bojíme zbytečně, ale my raději neponecháme nic náhodě. Však si pro koťátko maminka jistě přijde a určitě mu i přinese něco na zub. Z tělocvičny proto odcházím bočními dveřmi dál a to malé pískle si to štráduje za mnou.

Hned vedle tělocvičny, za bočními dveřmi se skrývá onen známý bazén.

Tak nakonec tu opravdu je, říkám si a těkám očima ze strany na stranu, z místa na místo. Foťák v ruce nezahálí a já se snažím zachytit atmosféru, kterou toto místo má.

Dlouho se zde nezdržíme a stejnou cestou, kterou jsme přišli i odcházíme ven. Koťátko nás v klidu následuje. Na hranici tělocvičny a schodů se však zastaví, posadí se a opět začne pískat. Snad se s námi loučí anebo nám říká, že dál nemůže. Opět se utěšuji, že si pro něj maminka jistě přijde a pomalu odcházím. Mňoukání se za chvíli změní v naprosté ticho, maximálně na chvilku zašumí vítr, jinak je zde klid.

Posledním místem, které navštívíme je škola. Náš průvodce čeká venku, jen nám dá pár rad, jinak ať si děláme co chceme. Téměř vbíháme dovnitř, chceme totiž projít celou školu, jejíž budova je opravdu docela rozlehlá. V různých koutech budovy se válí plynové masky, nejvíce jich však je v jídelně a právě zde vznikají ony nejznámější fotografie. Je ironií, že právě v den katastrofy probíhalo ve škole cvičení. Co kdyby imperialisté zaútočili? Žáčci se na tuto situaci pilně cvičili, učitelé je sledovali. Nikdo z nich ale nečekal, že by mohlo dojít k výbuchu nedaleké jaderné elektrárny.
Ve třídách jsou na stěnách plakáty, v jedné dokonce na zemi leží portrét Marxe. Na chodbě ve tvaru U jsou nástěnky s fotkami učitelů, letáčky se školním řádem a některé výtvory nejlepších žáků. Sám procházím chodbou a třídami, ve kterých nacházím i klavír s notami nebo pomůcky na výuku angličtiny. Nakonec po schodech scházím až do sklepa. Zde byla zřejmě kotelna. Je zde absolutní ticho rušené padajícími kapkami vody. Strašidelná atmosféra. Být zde v noci, tak mám určitě co dělat, abych udržel svou fantazii na uzdě….zombíci přece nejsou, ani žádná radioaktivní stvoření se dvěma hlavami a zuby jako břitvy. :-)