Bastogne

12.10.2015 přibližně 12hod.

Vyrážíme na první část naší cesty....8 hodin autem až do Bastogne.
Cesta přes Německo a Lucembursko je parádní a utíká rychle. Člověk se ani nenaděje a už se začínají objevovat cedule s nápisem Bastogne. Jakmile ji poprvé uvidím, tep se zrychlí a sebemenší náznak únavy je minulostí. Za pár chvil pak sjíždíme z dálnice a začínají se objevovat domy a pozemky tak, jak jsem si je představoval...

Ačkoliv je to jen pár kilometrů, tak se mi to zdá jako věčnost než se dostaneme na kraj města Bastogne. Ani mi nepřijde, že je to to město, které jsem viděl na historických fotkách nebo ve filmech. Menší zklamání je ale hned rozptýleno - stačí abychom se přiblížili na křižovatku na náměstí. Cedule označující náměstí generála McAullife, ačkoliv malá a osvětlená jen pouličními lampami a světly z auta, je jasně viditelná. Navíc na náměstí vykukuje i tank!

Stojíme stále na semaforu na křižovatce a já vidím spoustu dalších cedulí - od muzea 101st Airborne division až po plac generála Pattona. Jsem jako u vytržení. Už chci být na hotelu a vyrazit do ulic! Nacházíme náš hotel a zjišťujeme, že je to vlastně motel, ale veškerý strach o vybavení je ten tam. Stačí abychom vstoupili do pokoje, který je neskutečně prostorný a perfektně vybavený. To, že je motel? Kéž by takhle vypadaly i některé hotely : - ) No nic. Rychle vyrážíme ven pod záminkou, že jdeme na večeři, ale mě zajímá hlavně ten tank! Za tmy působí zvláštně, osaměle a přesto z něj jde strach. Představuji si jaké to asi bylo, když se něco takového pohybovalo blízko ležících vojáků. Ačkoliv je to Sherman, tedy menší tank, není o nic míň děsivý než jiné tanky. Dělám pár fotek a přesouvám se o pár metrů dál k bustě generála McAuliffe. První co mne napadá je výraz "Nuts!". Jedno slovo a co všechno to dokázalo... Usmívám se, jen si to představím a s touto představou jdeme na jídlo, vždyť přece hlavně proto jsme šli ven. Vybíráme si restauraci, kterou nám doporučili v motelu, a musím říct, že to byla vážně trefa. Objednali jsme si pizzu a lasagne. Obojí bylo naprosto skvělé. Velká porce výborného jídla a víno pomáhá tomu, že na nás padá únava. A tak se přesouváme do motelu s tím, že brzy ráno vstaneme a půjdeme se projít po městě.

13.10.2015
Ráno, když roztáhnu závěsy, zjišťuji, že je venku mlha. Ačkoliv předpověď hlásí jasno, je mlha jako v Rákosníčkovi. Ujišťuji sám sebe, že předpověď hlásí jasno a tak to bude v pohodě. Spletl jsem se. Venku je mlha, jemně prší a fouká vítr. Zajímavé počasí na procházku po městě. To ale ještě netuším, že tyto tři přírodní jevy způsobí dokonalou atmosféru, a tak do ulic vycházím s poněkud menším nadšením.
Město zahalené v mlze je jako každé jiné. Sice hned zpočátku zaujme cihlový dům, ale jinak pro mne nic zajímavého.

Procházíme si město podle mapy, na které jsou označené významné body, tedy místa, která stojí za to vidět. Chci určitě vidět muzeum 101. výsadkové, ale to je z nějakého důvodu zavřené a tak vstupujeme do jednoho menšího, kde je také spousta zajímavých věcí ať už válečných nebo z historie Bastogne. Nejvíc se pobavíme u dvou vycpaných morčat hned na začátku. Při odchodu ale dostáváme dva pohledy. Na to, že jeden stojí 1€ a vstup nás vyšel na 5, je to fajn.
Vydáváme se za město do dalšího muzea, které je také zavřené.

Nicméně to mi ani příliš nevadí, tam jsem tolik nechtěl. Hlavně musím vidět pomník ve tvaru hvězdy a v duchu si říkám, že chci strašně vidět lesy okolo Bastogne, kde byli zakopáni vojáci ze 101. výsadkové divize...
K pomníku jsme trefili naprosto krásně. Uvítala nás socha ve tvaru orla.

Parkujeme a vydáváme se pěšky do neznáma. Vše je zahaleno neproniknutelnou mlhou a tak nevidíme kde je náš cíl. Najednou se ale vynoří z mlhy a je to úchvatná podívaná. Nečekal jsem, že to bude tak obrovské. Dívám se na pomník, čtu jednotlivé nápisy států a armád a pohlcuje mne stísněný pocit. Kolik vojáků padlo, abych tu mohl být? Díky tomu, že oni nasazovali životy se tu mohu volně procházet. Mlčím a jen se dívám. Není ani co říct.

Od pomníku se nakonec vydáváme do lesů mezi Bastogne a Foy. Mám vše uloženo v navigaci a tak to jde snadno. Když najednou po levé straně zahlédnu jakýsi pomníček. Mineme ho a já si uvědomím, že to byl pomníček členům 101. výsadkové. Rychle se vracíme a jdeme k němu. Stojí hned u silnice. Okolo květiny a na stožárech dvě vlajky. Na pomníčku je nápis, který na mne obrovsky zapůsobí "The Eagle will always scream for our fallen brothers". Tady v okolí se to stalo. Někde tady v lesích byli obklíčeni... Čtu jména a jednotlivá čísla včetně měsíce a roku, kdy tu položili život. Některá znám: Hoobler, Penkava, Muck,... O nich jsem přece četl. Jsou i v seriálu Band of Brothers. O to silnější je pocit, který mám. Skoro jako bych je znal, vím co zažili, vím i jak padli.

Mlčky se přesouváme blíže k lesům, kde je opět další pomníček a cestička, která vede do lesa.

Kráčíme lesem a asi po 3 minutách přicházíme k prvnímu zbytku zákopu, tzv. fox hole. O kousek dál je další...a další...

Ten pohled na tuto část lesa je zvláštní. Vše je zalité mlhou. Je zde ticho, jen vítr a kapky, propadající mezi stromy, vydávají zvuk, který celou atmosféru dotváří. Tak tady leželi...muži ze 101. výsadkové divize...zakopáni, v zimě bez teplého oblečení, s nedostatkem munice a přesto se nevzdali, ubránili se a nakonec odešli s hlavou vzpřímenou. Ačkoliv někdo tvrdí, že je nakonec osvobodila 3. armáda generála Pattona, oni sami to nikdy neřekli. Proč také? Vždyť sem byli posláni jako ti, kteří dokáží tuto část fronty udržet. Nikdo jiný by to přece nedokázal. A po týdnech v zamrzlém pekle, kde vás každou chvíli bombardují dělostřelecké granáty, které tříští okolní stromy na malinkaté třísky, rozrývají zemi k nepoznání, zabíjejí vaše kamarády pak někdo řekne, že vás osvobodil? Proč? Vždyť jsme se přece ubránili! Zastavili jsme každý útok. Ostatní utekli, ale my zůstali. A pak někdo prohlásí, že vás museli osvobodit? Ani náhodou! Nikdo nás nemusel osvobozovat.

Ačkoliv se těšíme, až budeme opět v autě a pustíme si topení, jsme rádi, že počasí bylo takové. Díky němu jsme všechna místa viděli v jiném světle. Zažili jsme atmosféru, kterou nic nenahradí a i když by bylo jistě lepší mít krásně jasno a teplo, jen toto počasí nám naskytlo svým způsobem unikátní zážitek.

Přemýšlím nad naší další cestou, kterou je Normandie. Pomalu se totiž přesouváme tam, kde to celé začalo...